Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Poslední kapka 2. část

Léto, kdy se vše po 17ti letech života syna s vážnou nemocí vrátilo na začátek, a kdy jsem si poprvé sáhla na dno svých sil 

Reoperace proběhla zhruba po týdnu od synova přijetí do nemocnice. Byl začátek července, poslední prázdniny Matouše před nástupem na střední školu. Těšil se na ně, měl spoustu plánů, jak stráví léto. Bylo nám jasné, že červenec je v háji, dělali jsme si naděje, že alespoň srpen by již snad měl být v rámci možností klidnější... 

Druhý den po operaci jsem jela za synem. Byl ještě na JIP, návštěva měla být krátká. A taky byla. Matouš spal, vzala jsem si židli, sedla si k jeho lůžku a říkala si, že počkám tak půl hodinky, a pokud se neprobudí, nechám ho spát a pojedu domů. Zavolat na oddělení a zeptat se na jeho stav jsem ostatně mohla kdykoli. Ale Matouš se probudil. Měl horečku, byl celý rozpálený. Naklonila jsem se nad něj. "Ahoj Matouši, tak už to máš za sebou." Díval se na mě, ale zároveň jako by nevěděl, kdo jsem. "Co?" "No operaci, včera odpoledne tě operovali." Zavřel oči a začal rychle mluvit, no spíš šeptal, sklonila jsem se k němu ještě níž, abych slyšela, co říká. Nadával. Jedno vulgární slovo za druhým, vodopád sprostých slov a vět. Náhle vytřeštil oči. "Vypadni, nebo ti dám facku." Ztuhla jsem. "Matouši, to jsem já, máma, jsi po operaci, máš horečku." Nepoznal mě. Ještě chvíli vedl monolog vulgarit, a nakonec usnul. Byla jsem z toho v šoku. Takovou reakci po operaci jsem u něj ještě nezažila. Hned jsem to volala Otovi. Byla jsem vyděšená a potřebovala to někomu říct. Ota byl jeho otec, tak komu jinému? Navíc náš rozvod proběhl po vzájemné dohodě a v klidu, nepřestali jsme spolu komunikovat, nedělali si naschvály a vycházeli si v případě potřeby s dětmi vzájemně vstříc. Částečně mě uklidnil. "Prosím tě nenervuj se, měl horečku, je po druhé operaci během tří týdnů, uvidíš, že zítra to bude lepší, zajdu za ním a dám ti vědět." Měl pravdu, druhý den na tom byl syn již lépe, Otu poznal a chvíli s ním komunikoval. Ulevilo se mi. Dalších pár dní jsem se s Otou v návštěvách střídali, bylo to již lepší, ale teploty neustupovaly. Navíc si Matouš začal stěžovat na bolesti v zádech a lékaři pátrali po příčině.

Pracovala jsem tenkrát v jedné zahraniční pojišťovně. To ráno jsem jako obvykle přišla do práce s tím, že odpoledne jedu za Matoušem já. Sotva jsem stihla zapnout PC, když mi zvonil telefon. Matouš. "Ahoj mami, teď tady byli doktoři a prý zase půjdu na operaci, já už nechci, nevím, co se děje." "A co ti doktoři řekli?" "Že mám vodu na plicích, přijeď mami, nechci tady být sám." "Přijedu, hned." Neváhala jsem ani minutu a šla za vedoucím, vlastně tenkrát se říkalo teamleaderem. Když jsem nastoupila, byl řadovým likvidátorem, až následně se stal mým nadřízeným. Měli jsme spolu dobrý vztah a tykali si. "Pájo, prosím tě, mohla bych s tebou mluvit?" Poznal, že se něco děje. "Jasně, pojď do zasedačky." Jen jsme se usadili, spustila jsem. "Pájo, starší syn je v nemocnici, už byl na dvou operacích během tří týdnů a teď mi volal, že má vodu na plicích a chtějí ho znovu operovat. Chce, abych přijela. Já za ním musím jet, musím být s ním, potřebuje mě tam." To už jsem slzy neudržela. Pavel jen řekl: "Sbal se a jeď, dořešíme to podle situace, vezmeš si dovolenou, pokud to bude třeba." 

Přijela jsem v okamžiku, kdy syna připravovali na operaci. Zrovna mu holili hlavu, tentokrát už úplně. Doktor mi popsal problém. Zkrat nefungoval, jak měl, synovi se na plicích vytvořil výpotek, který bylo potřeba odsát, ve spoji na hrudníku přerušit "hadičku" zkratu a udělat vývod mozkomíšního moku, dokud nebude tělo "čisté", bez infekce a nebude se vytvářet další tekutina. 

Vzala jsem si dovolenou. Od rána do večera jsem byla v nemocnici, domů jsem se jezdila jen vyspat. Matouš nechtěl s nikým mluvit a nikoho vidět, ani Otu, mohla jsem u něho být jen já. Bylo to náročné, hodně náročné. Jakmile jsem vypadla z nemocnice, začal zvonit telefon. Volali všichni, postupně. Ota, jeho matka, moje matka, teta, všem jsem musela znovu a znovu říkat, co je nového, co říkali doktoři, jak je na tom Matouš.

Při třetí operaci mu odsáli 300 ml tekutiny, napadena byla pravá plíce. Prospal celý den. Ten následující nastal problém. Hned ráno přišla sestřička. "Matouši, půjdeš do sprchy." "Nechci." "Půjdeš tam se mnou nebo s mámou?" Nemohl jít sám, měl v hlavě drenáž, což představovalo hadičku, ze které kapal mozkomíšní mok do skleněné baňky, kterou musel při mytí někdo držet. Bylo mi ho tak líto. Teenager, který musí se ženskou do sprchy. Se sestrou nechtěl jít v žádném případě, myla jsem ho já. Když na to zpětně vzpomínám, i přes obrovské nervy a lítost jsem se chovala jako by to bylo úplně normální, až mě to překvapilo, jaký jsem zachovala klid. "Prosím tě Matouši, jinak to nejde, vezmeme to rychle, vím, jak vypadá nahej chlap a dole se umeješ sám, to zvládneš." Styděl se, to je jasný, ale moje chování situaci odlehčilo a zvládli jsme to. Oba. Měla jsem šílený nervy, že baňku s mokem upustím, ale před Matoušem jsem nedala nic najevo.

Ani po týdnu se jeho stav nezlepšoval. Tekutina se vytvořila znovu a lékařské konzilium (sešlo se celkem 8x - 5x chirurgické, oční, pediatrické a plicní) rozhodlo o opětovném zákroku, kdy byla opět odsáta tekutina a zavedena ještě hrudní drenáž. Léčba zabrala. Tekutina se sice ještě tvořila, ale již v menším množství a po dvou týdnech, kdy hodnoty infekce v těle klesly a tekutina se v podstatě přestala tvořit, bylo rozhodnuto o poslední operaci - odstranění drenáží i zkratu (hadičky) a provedení neurochirurgické operace novou metodou, kdy hadička již nebude třeba a bude provedeno "přemostění" obou neprůchodných komor a tlak v hlavě bude regulovat malý ventilek umístěný pod kůží na temeni hlavy. Po této operaci bylo nejhůř. Matouš jen ležel, nebo později  seděl na posteli a zíral do stěny. Nepromluvil celé dny. Nemohla jsem s ním v pokoji vydržet, chodila jsem na kafe a na cigáro mnohem častěji než dřív. Nemohla jsem se na něj dívat. Všechno, čeho jsme za 17 let dosáhli, bylo pryč. Lékaři stále dokola říkali: "Musíme čekat, jak se s tím tělo a organismus vypořádá." "A bude to stejné jako předtím?" ptala jsem se jich. "Nevíme, bohužel, v této fázi nevíme, fyzicky by měl být nyní v pořádku, ale co se týká ostatního, uvidíme." 

Trvalo to dva týdny. Dva týdny šílenejch nervů, jestli se z toho dostane, a pokud ano, tak zda to bude bez následků. Blížil se konec srpna. Poslední týden jsem ještě absolvovala návštěvu u ředitelky střední školy, kam byl syn přijat. Vysvětlila jsem jí situaci i to, že začátek školního roku zcela jistě nestihne. Paní ředitelka byla skvělá. "Samozřejmě, že na Matouše počkáme, hned první týden jedeme na seznamovací pobyt, tak o nic nepřijde, nastoupí, až se uzdraví, buďte v klidu."

Začátkem září přišel zlom. Matoušův zdravotní stav se začal prudce zlepšovat. Začal komunikovat a k úlevě všech na něm řada operačních zákroků a narkóz nezanechala žádné následky. Zase to byl on. 

Koncem září nastoupil do prváku. Škola se zachovala skvěle, dali mu čas i prostor, aby se zadaptoval a vše dohnal. Měl mi spadnout kámen ze srdce, měla nastoupit euforie a úleva, místo toho jsem začala pociťovat stále větší únavu a po pár měsících skončila v pracovní neschopnosti nejprve na lůžku, pak na antidepresivech a nakonec v psychiatrické léčebně, o které budu psát v dalším článku.          

 

Autor: Nora Karenová | sobota 25.3.2023 17:29 | karma článku: 20,05 | přečteno: 352x
  • Další články autora

Nora Karenová

Poslední kapka 1. část

Jak pohár mé psychiky přetekl aneb nejdelší léto mého života. Taky se vám v nemocnici zdá, že den tam trvá dvakrát tak dlouho než "venku"?

17.3.2023 v 23:41 | Karma: 17,83 | Přečteno: 444x | Diskuse| Osobní

Nora Karenová

Stresové situace jako spouštěč deprese?

Úvaha o tom, jaké situace byly nebo mohly být příčinou mých psychických potíží, které vyústily v těžké deprese.

9.3.2023 v 16:34 | Karma: 10,68 | Přečteno: 350x | Diskuse| Osobní

Nora Karenová

Dokončení článku "Deprese"

Jak jsem se dostala k psychiatričce, a co přispělo k tomu, aby mi doporučila hospitalizaci v léčebně.

9.3.2023 v 12:53 | Karma: 14,59 | Přečteno: 400x | Diskuse| Osobní

Nora Karenová

Deprese

Únavový syndrom a první příznaky a projevy psychického onemocnění, které vyústily v první hospitalizaci v psychiatrické léčebně

6.3.2023 v 18:15 | Karma: 21,67 | Přečteno: 589x | Diskuse| Osobní

Nora Karenová

Úvod do obsahu blogu

Zveřejnění obsahu blogu a ukázek tvorby. Životní příběh, boj se závislostí, s vážnou nemocí dítěte a dalšími tragickými událostmi.

5.3.2023 v 20:02 | Karma: 12,70 | Přečteno: 215x | Diskuse
  • Počet článků 6
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 390x
Potýkám se se závislostí a depresemi. Touto cestou jsem se chtěla svěřit se svými démony a doufám, že čtenáře bude můj příběh zajímat, případně můžeme rozvinout diskuzi na mnou popsaná témata. A proto jsem se rozhodla zveřejnit svůj příběh.

Seznam rubrik