Rozhodně jsem nepřijala fakt, že jsem psychicky nemocná, to jsem si velmi dlouho nechtěla připustit, nicméně můj stav se nelepšil, takže jsem se nakonec přece jen ocitla u "cvokaře", jak jsem tomu tehdy říkala. Na internetu jsem si náhodně vyhledala psychiatričku, která měla ordinaci blízko mého bydliště, a v té době jsem ještě netušila, že této náhodně vybrané lékařce (bylo mi to jedno, kam půjdu, reference jsem nečetla, byla jsem přesvědčená, že tam jdu úplně zbytečně) budu vděčit za mnohé, a že mi v časech, které měly teprve nastat, bude velkou oporou.
Lékařka mi předepsala antidepresiva, ale trvalo poměrně dlouho, než jsme dospěly k takové kombinaci léků, aby nevyvolávala nežádoucí účinky a další týdny se čekalo, až léky "zaberou". Po pár týdnech již byly bolesti a únava snesitelné, ale nastal další problém. Nemohla jsem spát, a to vůbec. Po třech měsících, které jsem v podstatě prospala, nastalo opačné období. Přes den jsem usnula tak na hodinu až dvě, v noci tak na hodinu, na půl hodiny, nebo taky vůbec. Nemohla jsem "vypnout hlavu". I přes prášky na spaní to prostě nešlo. Navíc mě tma začala děsit, bála jsem se usnout, když se to podařilo, měla jsem noční můry. Nejčastěji se opakoval sen, když mě honí nějaký muž, dostihne mě a zavraždí ranou do zátylku. Šílenej pocit, dodnes si ho vybavuji naprosto přesně, který mě vždy probudil. Nakonec jsem v noci přestala spát úplně. Hodiny jsem seděla u okna a čekala na svítání. "Musíš se něčím zaměstnat, nebo se opravdu zblázníš", říkala jsem si stále dokola. A tak jsem po nocích začala péct moučníky. Napřed jednoduché, postupně stále složitější a časově náročné. Rozdávala jsem je v rodině a přátelům a sklízela za ně samou chválu. No, aspoň něco, necítila jsem se až tak neschopně a k ničemu.
Po několika týdnech mého pečení po nocích lékařka rozhodla o mé hospitalizaci v psychiatrické léčebně, Měla známou primářku v jedné léčebně mimo Prahu, kterou mi doporučila. Byla jsem naprosto vyčerpaná, takže jsem souhlasila, i když jsem netušila, co mě čeká, jak mi tam mohou pomoci a jestli to vůbec dám.
Taxi už dávno odjelo a já tady teď stojím a mám strach, mám chuť se otočit a utíkat pryč, přes slzy pořádně nevidím.. A dost. Jsi tady, nic s tím už neuděláš, tak jdi a bojuj. Nadechla jsem se a vydala se "tam", do neznáma, se strachem, ale i s odhodláním. Stiskla jsem zvonek u hlavních dveří, ohlásila se a vstoupila dovnitř...
